Obr. V Pekingu před odletem
Od července jsem nikde necestovala a najednou se přiblížil prosinec a mě se vyrojily z ničeho nic dvě služební cesty – týden 49 Švédsko a týden 50 Japonsko. Švédi mají +7 hodin oproti Shanghai a Japonsko +1 oproti Shanghai, tže mi bylo jasný, že z těch časových posunů budu zblblá až do novýho roku...
Obr. Moje letenka, nikde nedávají tolik razítek jako na letišti v Číně...
Obr. V Pekingu čekáma na runway na odlet - bylo tolik příletů, že jsme nemohli vzlítnout přes půl hodiny
Cesta do Švédska byla jako vždycky komplikovaná a plná zpozdění. Už let z Shanghai do Pekingu měl hodinu zpoždění, protože Peking nepřijímal kvůli sněhu. Na přestup jsem měla původně nějaký dvě a půl hodiny, což pro Peking znamená tak akorát se zatajeným dechem. Díky zpozdění se mi to smrsklo na hodinu a něco a to už byly nervy. Naštěstí i let do Kodaně byl opozděn, tak se to nakonec dalo, ale oddechla jsem si definitivně až v letadle. Letadlo bylo docela poloprázdný, tak jsem se aspoň vesele roztahovala na dvou sedadlech, což se mi běžně nestává. Normálně se tam krčím jak sardinka na své čtvereční stopě...
Obr. Nad Ulanbatarem, Mongolsko
V Kodani už to šlo relativně hladce, kufr taky dorazil a dokonce se mi podařilo stihnout i poslední vlak směr Almhult (ale už jsem v duchu propočítávala trasy do Hassleholmu nebo alespoň Malmo, případné přenocování v Kodani, protože se švédskýma vlakama jeden nikdy neví). Týden v Almhultu uběhl jako voda, spaní mi nedělalo problémy, ale žaludek jsem měla jak na vodě, protože jsem jedla s relativním zpožděním 7 hodin oproti normálnímu režimu a nějak mi to nesedělo...
Obr. Zátiší na letišti v Kodani
Obr. Moje skandinávská snídaně před přistáním v Pekingu
Let zpátky byl (naštěstí) bez větších vzrušení. Nejdřív jsem seděla vedle čínské rodinky s uřvaným děckem, ale letuška se nade mnou slitovala a přesunula mě na volnou dvojku dozadu. V Kodani jsem samozřejmě neodolala a po letech si mohla vybírat mezi pravým tax free zbožím! Nakonec to vyhrála flaška rumu z Guatemaly Ron Zacapa za poloviční cenu. Akorát jsem ji v Pekingu musela nacpat do kufru, protože jsem si musela znovu odbavit zavadlo, ale podařilo se. Ale evidentně jsem si za ten týden na nový čas ani nestihla zvyknout, protože po návratu do Shanghai, jsem prospala nějakých 13 hodin a už jsem byla v pohodě.
Obr. V letadle směr Kodaň - SAS evidentně upgradovali entertainment system. Hurá!
Do Shanghai jsem dorazila v pátek večer a hned v neděli už jsem měla naplánovaný let do Fukuoky (ostrov Kyushu). Byla jsem překvapená, že let trvá jenom hodinu a půl, nějak jsem předpokládala, že Japonsko není, co by kamenem dohodil. Čekala jsem, že v Japonsku je všechno bláznivý, ultra-moderní, Japonci chodí divně oblíkaní, všechno je děsně drahý a všude je to samej robot. Tak prakticky nic se nepotvrdilo – divně oblečený Japonky jsem viděla všehovšudy dvě, robota ani jednoho, točený malý pivo stálo nějaký 4 eura a taxíky jsou povětšinou starý toyoty. Taky se platí mnohem víc hotovostí než kartama. Každý ráno jsme na lístek na vlak cpali do automatu 270 yenů. Mince mají hodnotu od 1 yenu až po 500 a doteď pořádně nepoznám která mince je která, protože jich mají tolik. Ale za drobáky si toho jeden moc nekoupí, když jsem se snažila na letišti utratit poslední japonský chechtáky, tak nejlevnější byly nějaký sušenky za necelý tři stovky, tže proč se Japonci zatěžují drobnýma mi zůstává záhadou...
Obr. Před odletem z Fukuoky - letiště jsou prakticky všude stejný, akorát jinak číslují gatey.
Obr. Letiště Fukuoka - moje oblíbená fotka
Jinak obecně jsou Japonci mnohem slušnější a méně uřvaní v porovnání s Číňanama, tudíž mentálně to byl dobrý odpočinek. Na to klanění moc nejsem, taky si pořád za všechno děkujou, ale na to se dá zvyknout. Na metro se stojí hezky ve frontě, žádná davová hysterie jak v Shanghai (na druhou stranu na to mají čas; v Shanghai by se s takovou nestihl nikdo dostat ani ven, ani dovnitř). Něměla jsem čas moc na nakupování, ale Lee slíbil, že si tam možná na víkend zaletíme v létě, tak uvidíme...
Teď už jsem naštěstí zpátky v Shanghai a až do jara, kdy mě asi čeká Taiwan a možná Austrálie, se nikam ani nehnu. Home sweet home... :-)